Pavouci virtuálního světa

Odborný článek z časopisu PREVENCE (leden 2014)


Autor: Ing. Petr Šmíd, ředitel organizace a lektor kurzů o kyberkriminalitě | Datum: 9.2.2015 - 00:00 | Zhlédnuto: 2549x

Jeden můj známý bydlí na krásném odlehlém místě Šumavy uprostřed překrásné přírody. Jednoho dne skutečnost, že se mu doma neustále vyskytují větší či menší pavouci, kteří nejen ošklivě vypadají, ale především neustále vytvářejí své nehezky vypadající sítě. Protože nemá chuť a odhodlání pavouky likvidovat, zvolil cestu odchytu pavouků s tím, že je vypouští na zahrádce před domem. Bohužel toto řešení vůbec nevedlo k tomu, že by se počet pavouků v domácnosti snížil.

A tak jednoho dne udělal pokus – vybral si jednoho obzvlášť velkého pavouka a výraznou barvou mu udělal velkou tečku na zadečku. Stačilo několik dní a označkovaný pavouk se po vyhoštění opět vrátil téměř na své původní místo.

Pokud by svět internetu byl domovem (což tak většina mladých lidí skutečně chápe), měly by všechny potenciální hrozby podobnou vlastnost jako pavouci – neustále se vracejí znovu a znovu zpět a vytváří své sítě, do kterých se nás snaží chytit.

A jak na to reagujeme my, lidé?

  1. Spousta lidí se pavouků bojí a nebude s nimi osobně dělat nic, ale pozvou někoho blízkého (manžela, děti), aby je pavouků zbavil.
  2. Pak existuje skupina lidí, kteří s nimi budou násilným způsobem bojovat – bohužel brzy vyhoří s tím, že se stále odněkud objevují noví (a větší).
  3. Jsou i ti, co s nimi dokáží žít – občas je vyhodí oknem, občas vysají vysavačem a vesele je ignorují, když jsou pod postelí.
  4. A také existuje specifická skupina lidí, kteří se na pavouky nechtějí ani dívat, a tak si raději zhasnou a žijí ve tmě.

První skupina lidí je závislá na druhých, ale díkybohu dnes už existuje velký počet míst, kam se mohou obrátit, když potřebují vyřešit nějaký specifický problém s virtuálním světem (E-bezpeci, Saferinternet, Seznam, nic.cz a další).

Druhá skupina se snaží postavit velikým hráčům na poli internetu, které bohužel nemůže porazit (Google, Facebook, spam, herní průmysl), ale alespoň nastavuje těmto velikánům zrcadlo.

Třetí skupina se snaží o realistický a objektivní pohled na rizika spojená s užíváním internetu a snaží se dát do souladu svůj reálný obraz s tím, který visí ve virtuálním prostoru. V mém příkladu se jedná o nejlepší přístup z uvedených.

Čtvrtá skupina odmítá přijmout do svého života umělý svět kyberprostoru, technologie se snaží nepoužívat a někdy i kriticky odsuzuje všechny, kteří se ve virtuálním prostoru pohybují (a netuší přitom, že je za jejich zády tento svět již dostihnul např. stínovými profily na Facebooku).

Každé přirovnání má vždy své slabiny, stejně jako toto plné pavouků, ale snažil jsem se jeho pomocí popsat přístupy lidí, které potkávám na besedách a seminářích o problematice rizik informačních technologií. Oblast virtuálního světa je natolik komplexní, dynamické a mladé odvětví, že nahodilé pokusy o prevenci směrem k jeho bezpečnému užívání většinou selhávají. Dle mého názoru je v této oblasti zapotřebí cíleně působit současně na tři cílové skupiny – mládež a děti, které technologie aktivně používají, rodiče, kteří se do toho světa nenarodili a mají k němu přirozený respekt, a pedagogy, kteří se aktivně mohou podílet na edukaci ve škole.

Za největší považuji v současnosti tyto tři hrozby:

  1. Sociální sítě (především Facebook po změně podmínek jeho používání)
  2. Služby Googlu (soubory cookies, Android, centralizace osobních údajů)
  3. On-line hry (FTP hry s mikrotransakcemi)

Pokusím se na konkrétních dotazech, které se ke mně různou cestou dostaly, ukázat jmenovaná rizika.

„Jak je možné, že když napíšu své jméno do vyhledávače, vede hned druhý odkaz přímo na můj profil na Facebooku? Měl jsem za to, že sociální síť je určena zejména pro komunikaci uzavřené skupiny lidí“.

Ano, v době svého vzniku byl skutečně Facebook (FB), jako nejpoužívanější sociální sít u nás, určen pro sdílení a komunikaci uzavřené skupiny uživatelů. Bohužel vinou toho, že si FB může libovolně měnit licenční podmínky a pravidla používání (a změny a nové služby jsou automaticky ihned aktivní), získaly sdílené informace na účtech veřejný charakter, a této skutečnosti se uživatelé nemohou bránit (nemohou si lépe nastavit své soukromí, jak tomu bylo dříve). Vysvětlení je bohužel až směšně jednoduché – FB může díky tomuto kroku lépe prodávat reklamu, kterou je přeplněn. V souvislosti s faktem, že FB může obchodovat s materiálem, který uživatelé nahrávají na své profily (zejména se jedná o fotografie – až 250 milionů nových fotografií denně), se dostáváme ke geniálnímu podnikatelskému záměru ze strany majitele FB Marka Zuckerberga.

Chodím na internetu v podstatě jen na mail a čtu si zprávy. V poslední době se mi ale v reklamách po pravé straně začaly objevovat odkazy na plenky a kočárky. Jak prohlížeč poznal, že se nám brzy narodí potomek?

Stejný počítač patrně používá také manželka, která se v e-shopech zajímá o ceny zboží, které v dohledné době bude rodina potřebovat. Tuto aktivitu zaznamenaly malé soubory s názvem COOKIE, které číhají na internetu na každém kroku, a přeposíláním těchto souborů (často bez vědomí uživatele) se ve stylu „spear marketingu“ zaměřila reklama na konkrétní cíl. Tato skutečnost ve své podstatě není na závadu (oproti nezaměřené reklamě v televizi má větší efektivitu a je možná méně otravná), ale naráží na diskutabilní fakt, že kdosi mapuje naši činnost na internetu a vede o ní záznamy. Králem v této oblasti je zajisté společnost Google, která postupně ovládá virtuální prostor a je hlavním rivalem sociálních sítí. Google vlastní nejen vyhledávací služby, mail, mapy nebo cloudové služby, ale také svůj prohlížeč Chrome a především operační systém Android, který pohání velké procento všech chytrých telefonů a tabletů. Vstupenkou do těchto bezplatných služeb je aktivní profil u Googlu – tedy mailová adresa a heslo. Doporučuji si pro vlastní přehled prohlédnout, co všechno o Vás Google zaznamenává na adrese www.google.com/dashboard. A pak se nechte na chvíli unést myšlenkou, co by se stalo, kdyby se k těmto informacím dostal někdo, kdo by je chtěl zneužít. Mailová adresa je veřejný údaj, který hrdě hlásíme do světa, a heslo se dá u velkého procenta lidí odhadnout, popř. obejít díky kontrolním otázkám, které se používají při zapomenutí hesla.

Syn tráví hodně času hraním různých her na internetu, které jsou zdarma. Díky tomu je nikde nemusí stahovat nebo dokonce kupovat. Existuje u nich nějaké riziko?

Většina tzv. FTP her (free to play) funguje tak, že je lze legálně zdarma nainstalovat, nemají velké nároky na hardware (jako tomu bylo dříve u graficky náročných her) a lze je hrát bez měsíčního tarifu (tak je tomu např. u známé hry World of Warcraft). Obsahují však téměř vždy systém tzv. mikrotransakcí. Zaplacením malé částky (např. 30 Kč) můžete získat při hraní nějakou výhodu – u strategických her například nemusíte tak dlouho čekat, než upgradujete budovu nebo obnovíte vojsko. Výrobci her si totiž spočítali, že touto cestou vydělají mnohem víc peněz než jednorázovým nákupem krabicových her a měsíčním tarifem. Systém většiny FTP her je navíc postaven na principu „buď lepší než ostatní“ a vaším protivníkem není hloupý počítač, ale reálný člověk – což skvěle podporuje rivalitu a kopíruje styl dnešní doby postavené na individualitě a posilování vlastního ega (klidně na úkor ostatních). Vybudovat si závislost na hraní počítačových her (používá se zde termín netolismus) tak vůbec není obtížné – reálný svět, plný povinností a překážek, se může zdát proti neomezeným možnostem virtuálního světa šedý a mdlý (obzvlášť když se dají drobné výhody navíc koupit penězi).

---

Všechny jmenované hrozby souvisí s on-line připojením k internetu, které v současné době díky velké snaze mobilních operátorů zažívá boom - rozšířilo do mobilních přístrojů (smartphonů a tabletů). Díky této skutečnosti dostávají veškeré hrozby úplně jiný a globální rozměr. Zatímco dříve člověk nemohl být ve škole, venku s kamarády nebo v práci, aby mohl chatovat s přáteli nebo hrát počítačové hry, dnes může tyto činnosti kloubit dohromady – prolíná se nám tedy reálný a virtuální svět. Což na první pohled vypadá skvěle, ale tento fakt vede paradoxně ke stejné izolaci jedinců, protože reálný svět nevnímají – ten virtuální nabízí krátkodobě daleko více možností. Pozornost je tak jednoznačně fixována do virtuálního světa, a navíc se otevřela možnost rizikového chování v tomto světě (kyberkriminality) 24 hodin denně – ráno u snídaně, při čekání na autobus, o přestávkách ve škole, ve frontě na oběd, po cestě domů  - zkrátka značnou část dostupného volného času.

Tento fakt ilustruje zkušenost z preventivních programů na školách, kdy se během řízeného programu daří upoutat pozornost k tématu, ale jakmile zazvoní a děti mají přestávku, rozutečou se po třídě a sedí každý u svého telefonu (a zjišťují, co je kde nového), nebo svým telefonem baví skupinku dětí kolem sebe (pouští novou písničku nebo video, ukazují nové fotky nebo screenshoty z počítačových her).

Nabízí se otázka, kam až mohou všechny tyto hrozby mladou generaci zavést. Naučí se vůbec mladí lidé spolu adekvátně komunikovat, aby zakládali zdravé a funkční rodiny schopné přijmout potomky? Jak se vyrovná psychika mladého člověka se skutečností, že je jí neustále předkládán klam v podobě virtuálního světa plného sexu, násilí a cílené manipulace? Jak mají důvěřovat světu a věřit v dobro, když na ně číhá na každém virtuálním kroku nebezpečí? Jak mají zapustit kořeny do reálného světa v dnešní technologické době, která od něj v podstatě neustále odvádí pozornost?

V tomto ohledu je obtížné prorokovat další vývoj, protože změny přicházejí velmi rychle, objevují se stále nové a nové směry a vše sahá velmi hluboko do velkého koloběhu peněz, který nás staví do pozice tupé spotřební ovce bez vlastního názoru. Pevně však věřím tomu, že život (ten reálný) si najde svou cestu přes všechna tato úskalí, i když se možná bude muset odrazit od pomyslného dna.

---

Jako nejzásadnější krok směrem k ochraně vlastní osobnosti vnímám nutnost sladit reálnou a virtuální podobu života. Dospělý člověk většinou tento krok dělat nemusí, protože nemá potřebu uměle rozpor vytvářet. Mladý člověk však často upravuje virtuální podobu svého života, a to z různých důvodů – buď proto, aby trochu se „vylepšil“ (fotografie, počty přátel, odvážné statusy a komentáře), nebo aby do virtuálního světa vůbec mohl vstoupit (např. hranice 13 let u FB). Tato skutečnost se však může nepříjemně otočit proti němu samotnému – buď formou virtuálního setkání s člověkem, který s ním bude chtít manipulovat (kybergrooming) nebo jej dokonce vyhledat (kyberstalking), nebo se stane obětí sextingu (upravování a přeposílání citlivých materiálů), webcam trollingu (zmanipulování webové kamery s cílem opět vylákat zneužitelný materiál), anebo bude nepříjemně zklamán třeba až za mnoho let v okamžiku, kdy se bude ucházet o lukrativní místo a budoucí zaměstnavatel ve virtuálním prostoru nalezne materiál, který popře údaje v jeho životopise. Internet má obrovskou paměť a úplně odstranit materiály, které neměly být veřejné, prakticky nelze. Vlastně má v tomto ohledu současná mladá generace (oproti těm předchozím) obrovskou nevýhodu – veškeré „hříchy mládí“ se často nechtěně nebo z nepozornosti zaznamenávají a dají se velmi snadno zneužít.

Další krok je o vědomém užívání informačních technologií v souvislosti s riziky, která s nimi souvisí. Zvykli jsme si už během dlouhých let na to, že cigarety a alkohol ničí zdraví a nepatří do rukou malých dětí, v oblasti virtuálního světa nás však tato osvěta teprve čeká. A zdaleka nejde pouze o věk dítěte, kdy se poprvé dostává do styku s technologiemi. Podle studie společnosti AVG (zapojeno více než 1000 rodin v Kanadě  a Británii) více než 33 procent respondentů dalo pod stromeček svým dětem chytrý telefon či tablet, 64 procent rodičů nechává své děti mladší sedmi let na internetu bez dozoru a dovolují jim používat zařízení s internetem i tehdy, když nejsou ve stejné místnosti, a pouze 26 procent rodičů aktuálně používá nějaký druh uzamknutého profilu či dětského prostoru na zařízeních svých dětí – ačkoli celých 86 procent o těchto možnostech ví.

Pokud nejste rodiče a trápí Vás otázka ukládání nákupních preferencí a aktivit v souvislosti se soubory cookie, doporučuji udělat alespoň malý krok směrem k omezení cookies třetích stran (tedy dalším prvkům, které se vyskytují na navštívené webové stránce) – nabízím konkrétní nastavení nejpoužívanějších prohlížečů:

ž  Internet Explorer - Nástroje| Možnosti internetu | karta Osobní údaje | Vyšší úroveň zabezpečení

ž  Mozilla Firefox – Nástroje | Možnosti | karta Soukromí | v sekci Historie možnost „Použít pro historii vlastní nastavení | Správce cookies | volba „Povolit cookies třetích stran“ – NIKDY

ž  Google Chrome - Přizpůsobit | Nastavení | Zobrazit rozšířená nastavení | sekce Ochrana soukromí – tlačítko Nastavení obsahu – zatržítko Blokovat soubory cookie třetích stran a data webových stránek.

---

Závěrem bych chtěl podotknout, že mým cílem nebylo démonizovat virtuální svět, ale poukázat na některá jeho rizika s cílem vyvolat diskuzi a podnítit kritické myšlení. Rád zodpovím dotazy, připomínky a uvítám jakoukoliv pomoc.